Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Geschichte des Alterthums Dritter Band by Eduard MeyerReview by: Jaroslav ŠťastnýListy filologické / Folia philologica, Roč. 28, Čís. 3/4 (1901), pp. 306-311Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23439445 .

Accessed: 15/06/2014 19:21

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

306 Úvahy.

se celkem jako správné, nemůžeme přece nyní, po 80 letech, kdy máme zcela jiné požadavky o kollaci rukopisů, spokojiti se jeho

vydáním, zvláště když z něho leckde ani poznati nelze, co čte

vlastně cod. Laurentianus.

Tisk je pečlivý. Do latinsky psaného apparátu vloudila se

jednou (I § 13) němčina: καΐ vor άπιονσα del. Halbertsma.

Konečně připomíná referent, že od nynějška lze obdržeti

téměř všechny svazky z Teubnerovy bibliotheky spisovatelů

řeckých a římských též vázané v plátně. Touto novotou, zave

denou nejspíše k vůli Anglii, kde začala před rokem vycházeti nová Bibliotheca classicorum Graecorum et Romanorum Oxoniensis, zavděčí se nakladatel zajisté i odběratelům našim. Frant. Groh.

(¿eschichte des Alterthums von Eduard Mcyer. Dritter Band. Das Perserreich und die Griechen. Erste Halíte:

Bis zu den Friedensschlüssen von 448 und 446 v. Ch. S mapou starého světa v r. 480 př. Kr. Stuttgart 1901, Cotta XIV a 691 str.

Cena 13 m.

Dílo Eduarda Meyera obnovuje pokus Dunckerův, vypsati totiž

dějiny starověku (rozumí se ovšem jen národů kolein moře středo

zemního) ve vzájemné souvislosti a tím právě proniknouti ve výkladu

jednotlivých událostí hlouběji, než může dějepis pouze jednoho národa. Díl I. (r. 1884) obsahoval dějiny orientu až do nastoupení

Dareiova, díl II. (1893) dějiny západních národů starověkých do

téže doby. Vidno, že tu disposice chronologická kombinována (jako u Dunckera) s geografickou; spis má býti sice dějinami všeobec

nými, ale pouze starověku; tím liší se od děl, jež sepsali Ranke a

Helmbolt. V provedení této myšlenky E. Meyerem můžeme stopo vati ohromný pokrok, učiněný v dějepise starověkém od doby

Dunckerovy jak co do rozmnožení materiálu, tak co do zdoko

nalení methody. Zvláštní předností díla Meyerova jest jeho forma. V krátkých

paragrafech jsou vypsána fakta, o něž jde, slohem lapidárním, a to pokud možno (ač ne výhradně) dle prvotných pramenů.

Doklady a rozbor pramenů podány v poznámkách za každým

paragrafem; tam také zařaděny krátké zmínky o chronologii, mo

derních hypothesách a t. p. Poznámky ty jsou co nejstručnější,

ježto podrobnější odůvodnění svých výsledků podal spisovatel ve

svých Forschungen zur alten Geschichte I. 1892 (k II. dílu svého

dějepisu), II. 1899 (k svazku tomuto). Ve vypravování vlastním nespokojuje se spisovatel pouhými

fakty, nýbrž vyplňuje mezery v ucelený obraz svými kombinacemi

a reflexemi, jež ovšem skoro všude snadno lze od fakt rozeznati.

Dílo jest psáno jednolitě bez kollektaneí (v. předmluvu k II. dílu str. IX) a effekt slohu lapidárního, při kterém teprve fakta sama

mohou náležitě vyniknouti, jest veliký; v souvislé četbě čtou se

některé části (na př. o Themistokleovi, Kimonovi, Pausaniovi str.

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 307

508, 518 a j.) jako napínavý román. Mimovolně vzniká v čtenáři

přání, aby sloh takový zavládl všude v historiografii a zejména živě pociťuje rozdíl mezi ním a ,květnatým' (!) slohem, jenž u nás

ve většině prací o dějinách starověkých se jeví. Díl třetí, jenž měl jiti až do bitvy mantinejské (r. 362),

rozdělil spisovatel ve dvě polovice a podává nám prozatím ve

svazku tomto dějiny starověké až k mírům, uzavřeným mezi Persií

a Řeky, a mezi Atheňany a Sparťany. Nejprve (až do str. 236)

podány dějiny orientu pod vládou perskou ve stol. V.; ostatek vě

nován dějinám řeckým za válek perských. Část první bude asi

širokému kruhu čtenářstva našeho poněkud vzdálena, ježto mu

zde zpravidla schází známost jazyka a literatury národů vý

chodních, základní to podmínky studia dějin každého národa;

vždyť u nás i někteří badatelé zapracovávají se teprve »v zra

lejším věku mužském» do studia oněch pramenů. Právě však

z tohoto líčení Meyerova může i laik nabýti přesvědčení, jaké důležitosti jsou dějiny starého orientu jak samy o sobě, tak

vzhledem k správnému pochopení dějin řeckých, a jak jest pro nás naprosto nutno, aby i vědecké bádání jimi ve větší míře než

dosud se obíralo, řídíc se skvělou methodou Meyerovou, jež za

ložena jest na úplném ovládání látky a na důkladné, skutečně

filologické její znalosti. Vykládáť Meyer, předeslav (str. 5 —16) několik poznámek o pramenech, nadmíru poutavě o zřízení říše

perské té doby, k čemuž pak připojuje výklad o stavu Židů ve

vyhnanství a po návratu do Palaestiny, jak jeví se v současné

literatuře. Zajímavé jsou tu zvláště poznámky, že Persie jest stát

kulturní, tak jako později císařství římské (str. 25), o užívání

různých jazyků v říši (str. 28, 47), o satrapiích (str. 49 n.), o samostatných knížatech (str. 54), o městech řeckých pod vládou

perskou (str. 56), o poplatcích a daních (str. 84) a o národech

střední Asie (str. 106). Vypravování Herodotovo o tažení Dareiově

proti Skythům jest dle Meyera zcela nehistorické; Dareios ne

pochybně nepřekročil ani Dněpru (str. 114). Zpráva, že Miltiades

zabránil zboření mostu, jest bajka (str. 115). Dále jedná se o umění

perském (str. 116 nn.) a o náboženství (str. 122 nn.). jjeioA-eui ι cti. nu iiii.) a. »-» uauu^cuaivi \ou. x¿j¿j iiii.j. Také část druhá má úvod o pramenech (str. 237 —290).

V něm charakterisuje Meyer nejprve lidové podání o válkách

perských, které (jako podobná podání o jiných dobách) vůbec

nepřihlíží k vnitřní souvislosti a věcné možnosti událostí, nýbrž

jen k výsledkům a k momentům nahodilým (str. 240). Přecházeje k jednotlivým pramenům, vytýká Meyer, že dílo Herodotovo slo

ženo jest naskrze s tendencí Atheňanům příznivou: jest psáno

najednou a spisovatel přestal úmyslně v r. 479. Pramenem byla mu hlavně tradice, již v celku podává tak, jak ji slyšel. Řeči u Herodota jsou veskrze od něho složeny; pravá historická kri

tika jest mu ještě úplně cizí, dílo vypadá jako mosaika, vyniká však pěkným vypravováním (str. 242—247). Eforos podával pouze

20*

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

308 Úvahy.

své konstrukce ajen výjimkou zachoval některá udání z authen

tických pramenů (str. 248). V dějinách pentekontaetie není Stesim

brotos výhradním pramenem našich zpráv (str. 251). Thukydidův

výklad o ní jest sice pouhým náčrtkem, avšak spolehlivým: Eforos

tu skoro veskrze podával pouze zprávy Thukydidovy, Diodoros

pak rozděluje tento výklad Eforův skoro vždy nesprávně na jed notlivá léta. Platon a Aristoteles jsou v posuzování státníků té

doby odvislí na svých theoriích a podrobují muže ony měřítku

obyčejné morálky soukromého života. Aristotelova Ά&ψαίων πο

λιτεία zejména, jsouc závislá na oligarchické své předloze, obsa

huje jen karrikaturu skutečného vývoje té doby (str. 255 nn.). Co se

týče pramenů války peloponneské, jest dílo Thukydidovo vydána

jako celek, a to teprve po r. 404. Thukydides jest prvním histo

rikem, jenž zná vědeckou methodu, totiž kritiku pramenů a pá trání po skutečných příčinách dějů; řeči jsou veskrze jeho kompo sicemi. Přes některé omyly ve věcech vedlejších jest Thukydidova hodnověrnost v podání fakt a správnost jeho kritiky nepopiratelná

(str. 262 nn.). Xenofontova Hellenika předpokládají všude tehdejši

hojnou literaturu o dějinách současných; proto mnohých událostí

pomíjejí. Xenofon jest typickým repraesentantem reakce, ale fakta, která slyšel, podává správně. Hellenika jsou jednotné dílo napsané

po roce 362 (str. 279 nn.). Ztráta díla Filistova jest z největších ztrát antické historiografie. Listy Platonovy jsou pravé (str. 287). Dílo Timaiovo bylo výplodem knižní učenosti, bez znalosti sku

tečných poměrů (str. 288). Κ výkladu ο pramenech připojena krátká zmínka o mo

derních dějepiscích té doby. Zde shledáváme příkré odmítnuli

Rankeho (str. 291), dobrý úsudek o Curtíusovi, u nás dosud

přeceňovaném (str. 292), a Grotovi (str. 293). Z novějších cení

Meyer nejvíce Bělocha a Wilamowitze.

Vlastní výklad dějin řeckých rozdělen v sedm kapitol; z toho

uvedeme jen nejdůležitější nové úsudky a poznámky Meyerovy.

Kapitola první vykládá o dějinách po tažení proti Skythům až do bitvy marathonské (str. 295—336). Spisovatel ukazuje,

jak povstalým Ionům a Atheňanům, jim pomáhajícím, scházel

smysl pro význam tohoto kroku i dovozuje, že nesprávně tedy v novější době vytýká se Spartanům, že neposkytli Aristagorovi

pomoci (str. 302). Themistokles byl archontem jistě r. 493/2; opačné zprávy (Her. VII, 143 a j.) dlužno vvsvětliti nenávistí, s jakou tento geniální státník od pozdějších byl posuzován

(str. 311). Miltiades byl osobním i politickým nepřítelem The mistokleovým (str. 315). Alkmaionovci (přes obranu Herodotovu)

jistě byli ochotni Peršanům obec zraditi (str. 317). Datis neměl

více než 20.000 mužů, Řekové u Marathonu 10 000 (str. 325

nn.); tábor řecký nebyl v údolí Avlona u Vrané, nýbrž u vrchu

Agrieliki (str. 329). Jen Herodotovo vypravování o bitvě ma

rathonské, jež nelze kombinovati s pozdějšími,zasluhuje víry;ovšem

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 309

i on vypravuje věc nemožnou, že Atheňané proběhli před útokem

osm stadií; rovněž nevytčeno u něho, že boj počali Peršané

ístr. 382 ηηΛ.

V kap. druhé dovádí se vypravování až k bitvě platajské (str.

337—417). Ostrakismy z r. 487 a n. jsou namířeny proti perské straně v Athénách (str. 341). Téhož roku nastala důležitá změna

ústavy, zavedeno totiž místo volby losování archontů; tím

by měla u Aristotela počínati nová μεταβολή. Změna ta patrně obsahovala v sobě i úplnou změnu kompetence archontů, kteří od

toho času jsou úředníky jen dle jména; vlastní moc přechází na

lid, respektive na demagogy. Není pochybnosti, že původcem té

změny byl Themistokles (str. 340 nn.). S tím souvisí změna

strategie. Od té doby volí se stratégové ze všech občanů; jeden

jest samostatným velitem celého vojska, ostatní, volení pro jed notlivé fyly, jsou jen jeho pomocníky (zpráva Aristotelova Άϋ·.

nok. 22, 2 jest nesprávná). Již tehdy stává se vrchním strategem

demagog, právě lid vedoucí (str. 346 nn.). Plánem krále Kleomena

byl úplný převrat ve Spartě; pověst o jeho šílenosti byla od

eforů vymyšlena za záminku, by mohl býti uvězněn (str. 350). Při vypravování o třetí výpravě perské ukazuje spisovatel, že

prokopání úžiny athosské nestalo se, jak praví Herodotos, μεγα

λοφροσύνης εί'νεκε (str. 354). Spor o hegemonii mezi Gelonem

a Atheňany jest nehistorický. Themistokleův plán, pro který získal

efory, byl, aby "rozhodnutí stalo se na moři, při čemž by válčení

na zemi ustoupilo zcela do pozadí. Tato geniální myšlenka spasila

Reky, a nesmí se tedy Spartě vytýkati, že zachovala se dle The

mistokleovy rady (str. 373). Xerxovo vojsko čítalo nejvýše 100.000 bojovníků a přes 100.00Q vozatajstva a p.; rovněž ne měli Peršané více než 400—500 lodí válečných (str. 375 nn.). Účelem Leonidovým bylo Peršany jen několik dní zdržeti, by mezi tím na moři rozhodnutí se stalo; posice jeho nebyla nikterak

nedobytná, a nebylo třeba Efialta, by Peršanům cestu ukázal (str. 378). Že Delfy se přidaly k Peršanům, jest nepochybno; srv.

věštby delfské u Herod. VII, 140, 147, 169, jež jsou authentické až na verše o Salamině. Že Rekové chtěli ze Salaminy se rozjeti

(Herodot VIII, 57) jest nesprávno; naopak obtížno bylo pro The

mistoklea pohnouti Peršany k boji (str. 388). Myšlenka The mistokleova, udeřiti hned po bitvě na Malou Asii, byla, ač od vážná, zcela správná (str. 393). V zimě 480—479 byly v Athénách tuhé boje mezi Aristeidem a Themistokleem (v pramenech ne

označené), iak se má dále válčiti; zvítězil Aristeides, a proto také Řekové nepluli do Asie (odůvodnění toho u Herodota VIII, 132 jest absurdní). U Plataj bylo Spartanů i s heiloty nejvýše 5000, Peršanů nejvíce 40—50.000 (str. 4071.

Hlava třetí popisuje účinky válek perských (str. 418 —484). Že synedrion spojenců i po válce trvalo, jest konjektura Eforova

naprosto nesprávná (str. 420). Protiva mezi konservativním a po

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

310 Úvahy.

krokovým proudem v V. stol. nekryje se nikterak s protivou mezi

Iony a Dory, rovněž ne zásadně s protivou mezi demokratií

a aristokratií (str. 441). Kdyby Peršané byli zvítězili, byli by se opírali o kněžstvo podobně jako v Israeli a Aigyptě, a celá

kultura řecká byla by se octla v područí theologie (str. 446). Zákon Epitadeův jest vymyšlen; usus, který jest v něm obsažen,

byl ve Spartě již v VI. století (str. 464). Počet perioiků v V. stol.

byl nejméně 80.000, Spartanů nejvýše 12.000 (str. 467). Spartské mory teprv snad zavedeny za doby Xenofontovy (str. 470). Celá

ústava a politika Sparty vykládá se tím, že setrvala na pře konaném jinde stupni vývoje hospodářského (str. 472). Spolek mezi Athénami a Spartou nebyl nikterak možný; že to The

mistokles poznal a dle toho důsledně jednal, svědčí o jeho ge niálnosti (str. 480).

Kapitola čtvrtá má nadpis: Počátky athénské velmoci (str.

484—526). Zápas Themistokleův s Kimonem nebyl osobní; The

mistokles byl pro mír s Persií, aby Athény proti Spartě domohly se nadvlády (str. 511). Záměrů Pausaniových nesdílel, podporoval vsak v zájmu Athén odboj jeho proti vládě spartské (str. 522),

Hlava pátá nadepsána jest: Radikální demokratie v Athénách,

roztržka se Spartou (str. 526—-583). V V. století jen as 12°/0 veškeré půdy attické bylo oseto obilím; kapitalismus byl tam

zrovna tak vyvinut, jako v moderní době; strany tehdejší byly

demokratická, k níž patřili obyvatelé města, a konservativní, k níž

náleželi rolníci (str. 545 nn.). Theorika zavedena za Periklea, diobelie nemá s nimi nic společného. Soudců bylo 6000 (str. 573). Po r. 461 není v Athénách žádné vlády, žádného ministerstva, žádné autority než suverenní demos, jehož prvním ministrem jest

demagog, jenž jest právě u vesla (str. 579). Po demokratické

změně ústavy r. 461 naléhala strana konservativní, aby -válka

proti Persii opět byla počata; v pramenech to neoznačeno, narážky na to jsou však u Aischyla Eum. 858 nn., 913, 976 (str. 583).

V kap. šesté jedná Meyer o konci válek perských a o první válce Athén proti Peloponnesským (str. 584—624). Bilva u Oinoe (Pausanias I, 15, II, 25, X, 4), kde Spartané od Argejských a Atheňanů byli poraženi, svedena as r. 460 (str. 585). U Sa laminy na Kypru dobyli Atheňané vlastně jen volného odchodu

z ostrova; později (Anthol. Pal. VII, 296 vztahuje se na tuto

bitvu) vylíčen boj ten jako veliké konečné vítězství ve válkách

perských (str. 614). Hned po smrti Kimonově vypravili Atheňané

z návodu Perikleova Kallia do Sus jednat o mír. Pochybnosti o tomto míru (nesprávný název jest mír Kimonův) jsou naskrze

neoprávněny. Nebyl to mír slavně stvrzený (proto nebyl současný

nápis o něm v Athénách vystaven, nýbrž teprv dodatečně kol.

r. 400 v abecedě iónské napsán), nýbrž jen slib králův, že města

řecká, od Peršanů odpadlá, pokud již ve spolku delském byla,

ponechá bez poplatků v moci Atheňanů (str. 615). Mír r. 446

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 311

mezi Spartou a Athénami způsoben situací obou států (str. 622). V hlavě sedmé podán výklad o dějinách západu od válek perských

(str. 624—691), dějiny římské republiky odloženy však do svazku následujícího. Anekdota, že Hieron chtěl složití vládu, povstala asi z toho, že forem ústavních šetřil (str. 626). Gorgiova řeč na

Helenu jest authentická (str.'658). Zákony XII. desk byly vskutku závislé na zákonech athénských (str. 663).

Referent — pokud ovšem jeho vědomosti stačí ke kontrolle —

souhlasí-se všemi tu uvedenými myšlenkami; pouze úsudek o Thu

kydidovi, jako vzoru dějepisce, zdá se mu býti hyperbolický. Rovněž mohou býti různá mínění o hypothesách Meyerových o činnosti Themistokleově a o morálce, jakou měří státníky. Tisková chyba jest na str. 601 Epidauros m. Epidamnos. Spis

Meyerův jest dílo klassické prvního řádu, a obrysy dějin, které

tu podány, zůstanou i v budoucnosti nesmazatelný. Referent myslí, že měla by býti kniha Meyerova, jež, jak z podaných ukázek

patrno, vypisuje veškeré, i kulturní, dějiny, také mezi příručními knihami každého filologa. Jaroslav Šťastný.

Pompejí in Leben und Knnst von Aug. Mau. Leipzig, Engelmann, 1900. XIX a 506 str. s 278 obr. v textu, 12 tab. a 6 plány. Cena 16 m., vkusně váz. 19 m.

Literatura německá měla do loňského roku o Pompejích vy

nikající, pěkné a všeobecně přístupné dílo Overbeckovo, jehož čtvrté vydání (z r. 1884) přepracováno bylo od Maua. Ač dílo

to není ještě vyprodáno, uveřejňuje týž nakladatel o Pompejích

nový spis, Mauem samotným sepsaný, jenž vyšel původně po

anglicku v Novém Yorku, nákladem Macmillanovým. Z tohoto

vydání amerického převzaty všechny obrázky a rovněž ponechán menší formát, přidána však na základě nového objevu celá ka

pitola 18. Již skrovnější objem díla ukazuje, že autor uložil

si zde větší stručnost. Nehovoří tak dlouhými, všeobecnými úva

hami, jakými začínají některé kapitoly Overbeckovy, a nepřidává ke své knize vědeckých poznámek a odkazů k literatuře. Proto

nový spis není vlastně proti Overbeckovi knihou konkurrenéní; čtenář, hledající podrobnějšího poučení, najde u Overbecka více.

tu l : π ' 3fí_x: χ „ li„j Illustrace nového spisu jsou z velké části nove, a pohled na

ně ukazuje rozvoj fotografie v minulých letech. Kdežto největší

obrazy Overbeckovy jsou rytiny, zdobí spis Mauův jasné a čisté

beliogravury. Mezi illustracemi nescházejí ani rekonstrukce, čtenáři

vždycky vítané a užitečné, pokud nejsou fantastické; a že ta

kové nejsou, ujišťuje nás autor v předmluvě. O neúhledném

zevnějšku antického domu sotva bychom si učinili jasný pojem bez takových obrázků, jako je č. 115 a 158. Obrázky v textu jsou

drobnější než u Overbecka, však i při tom velmi jasné a zřetelné.

Málo podařily se jen dvě illustrace: »bitva Alexandrova« (str. 280) a » rozsudek Šalamounův« (str. 15).

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sun, 15 Jun 2014 19:21:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions